Hi, hello, morning, afternooon, evening, HOW ARE YOU!

Jsem tu již nějaký ten pátek, takže některé věci se mi staly již zaběhnutou rutinou. Jako například, že každé úterý ráno je "pancakes breakfast", ovšem pro dítě, nenechte se mýlit. Tedy používám svoje všechny čtyři ruce, abych krájela ovoce a zeleninu na morning super healthy juice, smažila a nespálila přesně 3 palačinky, které bezpodmínečně musí být tenké jako papír, což mi je každé pondělí připomínáno (make sure they are thin this time), též musím z naprosto přeplněné skříňky vybrat správné vitamínky pro dítě, abych ji neotrávila třeba cukrem. Mezi tím sobě vařím ovesnou kaši, protože snídat se musí nejpozději hodinu po svěžím a radostném probuzení (kdybych to nedělala, Linda by mne musela preplesknuť), a k tomu všemu nám hraje fire alarm. Následně, když dítě odhodí do dřezu, co zvládne odnést ze stolu (talíř a někdy i sklenku) a vyčistí si zuby, zařve na mne pokaždé tu stejnou otázku: "KLARA, COULD YOU DO MY HAIR, please...?". Ne, asi. Někdy, když je dítě extra nepříjemné, dělám, že neslyším a musí sejít dolů, aby mi to zopakovala. Dětinské, nu což. Ještě k těm vlasům, má je dlouhé asi přes metr a půl a je vysoká skoro jako já, takže po dopletení copu mi v podstatě odpadají ruce. Nicméně, já Vám chtěla říct o tom, co mi tu leze na nervy. Haha.

Tedy každý den je potřeba vyluxovat část domu a lux je uložen v mini místnosti, kde je tolik věcí, že když z rohu lux vytahuji, spadne úplně všechno a ještě tou dlouhou tyčí třísknu do lustru, který je vážně velmi nízko. Ale to není to, co nenávidím nejvíce. Do této místnosti vedou dveře, skleněné, jen se přivírají. Na jejich klice visí porcelánové srdéčko. A to porcelánové srdéčko v absolutně každém případě bouchne do těch dveří. Já si třeba myslím, že se dveří ani nedotknu, a to srdce do nich stejně bouchne. Já jen čekám, kdy už se ta zpropadená věc konečně rozbije.

Ještě jedna záležitost, zdánlivě absurdní, je zde život znepříjemňující. Zásuvky, kam se strkají kabely, chápete, prostě, když nabíjíte telefon nebo počítač nebo pouštíte mixér, prostě ta díra ve zdi. V rámci udržení si zdraví, když do nich strkáte prstíčky, mají ten čudlík na ON/OFF. Musím vůbec zmiňovat, kolikrát se mi nenabíjel telefon?

 

 

 

Aha, vlastně ještě něco. Když jsem u sebe v pokoji, slyším vše, co si kdo povídá a snad i myslí ve zbytku domu.

Ale když jsem doma sama, je mi dobře.

 

Nemůžu skončit tak depresivně a lidi mají největší radost, když se má někdo jiný dobře, takže byly jsme s Lindouškem v Portsmouthu a bylo to tak skvělý, že jsme celý den běhaly po pláži, skákaly do moře, jedly v jedný úžasný kavárně a v jedný příšerný restauraci a pak se přežraly sladkým, až nám bylo zle. Pohádka.

 

 

 

 

Drž se těch, co za to stojí

Ahoj. Je neděle, jak má být. Líná. Tedy ne až tak líná, protože občas musím kouknout, zda moje dítě žije.

Předcházející den jsem strávila v Londýně, a to od rána do noci. Linda byla v extra-shopping-mania náladě, takže na Oxford Street jsme musely být co nejdříve, abychom se nepohybovaly v milionovém davu (což prostě není možný, pokud tam nejste v 7 ráno). Již znalé mapy hlavního města, vyrazily jsme ráno směr nádraží. Cestou jsme potkaly další au-pair, což mne osobně nepřestává udivovat, protože v Praze nikdy nikoho známého nepotkám. Dokonce jedna au-pair s námi jela až do Londýna.

Po vymotání se z metra dorazily jsme do centra a okamžitě vyběhly vstříc Victoria´s Secret. Po zklamání, že nemají, co hledáme, pokračovaly jsme do Zary, New Looku, H&M...už nevím.

Mám to celé v mlze, ale pak jsme se setkaly s Luckou a vyběhly směr kulturní zážitky - The British Museum a Museum of London. První jsme proběhly, řekla bych, v rekordním čase. Druhé se nám moc líbilo a proběhly jsme ho v celkem normálním, turistickém čase, tedy, doporučuji.

Zapomněla jsem zmínit, že i přes Lindy předchozí výhružky, že výletní den je perfektní příležitost nejíst, jsme jedly, hodně. Ale taky jsme hodně běhaly.

 

 

 

 

 

 

 

Makej!

Odjela jsem z ČR, abych zažila změnu. Zažívám ji, a to díky jinému životnímu stylu. Já sama nemám příliš silnou vůli a poměrně lehce vzdám, co jsem začala. Zvláště, když nevidím výsledky během chvíle.

Fitness centrum mám deset minut svižné chůze od domu. Pro mně velký bonus, protože nerada cestuju smradlavým MHD. Další bonus je, že si zaplatím membership a pak, protože jsem škudla :-D, pravidelně chodím cvičit. Je to hezké prostředí, při vstupu vám vše ukážou a pak už jen makat.

Ovšem, jak jsem řekla, pevná vůle mi chybí. Nicméně mám štěstí, protože mě "kope" partner in crime".

Nezvedám 100 kg, ani neběhám 20 minut v kuse. Jedu tak, jak je mi příjemné a postupem času zvyšuji zátěže. Chodím/běhám na páse, dělám cviky na břicho a posiluji ruce. Na strojích, kromě běžícího pásu, v podstatě necvičím. Pro mně je důležité, aby mě to bavilo. Pokud dělám něco nerada, není pro mě motivace.

Problém, který mě tíží, je strava. Nejsem schopna si zorganizovat jídla tak, abych jedla 5x denně. To bude ještě boj.

Pokud třeba přemýšlíte, jestli začít cvičit, tak už neváhejte, protože nehledě na fyzickou stránku věci, moc vám to pomůže i k lepší náladě.

 

 

 

 

Čekala jsem vítací transparenty

Jsem zpátky v Guildfordu, zkráceně GUI. Cesta sem proběhla bez komplikací, ale já neznalá jsem si vybrala to nejvzdálenější letiště, takže dopravit se do cílové destinace mi trvalo celý den. Nicméně projedu vždy kus Londýna a z toho mám radost. Prostě, líbí se mi tam. GUI je roztomilé město, ale už se mi jeví malé. Téměř vše jsem již prošla několikrát tam a zpět, a najednou, povzbuzena nabytým sebevědomím, mám chuť jít dál. O tom ale jindy.
Ten čas od srpna, který jsem strávila zde, utekl jako voda. Pravděpodobně taky díky Lindě. Tak díky, Lindo. Vlastně, ještě jsem neřekla, co tu dělám.
Tak tedy mám to 11-leté dítě, holčičku. První dojem, rozmazlená holčička. Druhý dojem, rozmazlená a protivná holčička. Po nějaké době jsem ale zjistila, že nic není tak černobílé (that´s deep). S rodiči tráví minimum času, a to si já nedokážu představit. Celé dětství jsem měla rodiče za zadkem. Samozřejmě chápu, že pokud matka živí dítě sama, je to poněkud složitější a pokud zároveň otec je celkem neschopný dodržet slovo, tak to je pak opravdu složité. Nebudu nikoho odsuzovat či vychovávat. Uvědomuji si, že tu jsem od toho, abych utřela dítěti pusu a tak.
Abych se vrátila zpět, mám spoustu volného času, ale zároveň hodnotím sama sebe tak, že jsem dobrá aupair. Vlastně, včera mi dítě řeklo, že jsem jí chyběla přes Vánoce. Mně ona ne, ale poslouchalo se to hezky.

Madam cestovatel

U mně nepadalo v úvahu, že bych na Vánoce zůstala mimo domov. Tedy ve čtvrtek 18. prosince jsem se vydala na cestu zpět do rodné země. Letadlo mi letělo až v pátek, čekala mne noc na letišti. Nejdřív autobusem do Londýna a následně z Londýna na Stansted. Proč si vybírat letiště půl hodiny od bydliště, když mohu podniknout dobrodružnou čtyřhodinovou výpravu na letiště jiné.
První autobus měl hodinové zpoždění. Nevadí, zcela zmrzlá jsem se zahřívala myšlenkou Ježíška doma. Druhý autobus mi ujel, jak jinak, ale moje srdceryvná story dojala řidiče dalšího busu.
Když jsem dorazila na letiště, bylo 23 hodin, cca. Zamířila jsem ihned k místu, kde mohu projít do té druhé části, duty tax free, chápete. Nicméně člen personálu mi oznámil, že mě tam může pustit nejdříve ve 3 ráno. Sklesle jsem klesla na naprosto LEDOVOU podlahu. Podotýkám, že z důvodu "ušetřit místo" jsem na sobě měla jen koženou bundu a mikinu. Stále v poměrně optimistické náladě jsem otvírala počítač, že koukáním na filmy mi čas rychleji uběhne, k čemuž potřebuji zásuvku a bylo mi tvrzeno, že jich tam bude mraky. Nebylo. Takže jsem shlédla část Snídaně u Tiffanyho a zaklapla.

Kolem mně se na zemi válelo spoustu lidí, někteří i spali. Já ze strachu, že budu okradena jsem nezahmouřila oka a ve 3 hodiny už vykračovala k turniketu na pípnutí letenky. To bych ovšem nebyla já, pokud by se něco nezadrhlo. Pípnout mi to nešlo. Takže ten stejný člen personálu se slovy: "Vy už jste za mnou byla, viďte, já si vás pamatuji, hahahihi.", mne musel zachraňovat. Přede mnou už byly pouze 4 hodiny čekání. Pár dlouhých chvil jsem strávila v obchodě, koupila jsem si obrovské sladké kafe a usadila jsem se na již více pohodlnou židli ihned pod tabulí, která oznamovala číslo gate.



Už na mne začala pořádně padat únava a nenáviděla jsem úplně všechny lidi, kteří kolem mně pořád tak otravně oblejzali. V asi 6 hodin konečně zablikalo moje číslo gate. Vnitřní nadšení jsem neměla sílu prezentovat i vně. Doplazila jsem se do letadla, usedla a už se jen modlila, ať doletíme.
V podstatě mám let v mlze, asi jsem spala, ale sedělo se mi velmi nepohodlně, takže ani spánek nebyl extra třída.
Ovšem čekal na mě tatíček a cestou domů mi koupil rohlíky a vánočku a já miluji rohlíky i vánočku. Doma jsem umuchlovala všechny naše zvířata, totálně se přejedla, oblékla si pyžamo a ulehla do své postele.

Praha - Guildford

Napadlo mne, že bych něco napsala o au-pair programu a vůbec, co tu dělám. Jak jsem již zmiňovala, proces ODJEZD proběhl ráz na ráz. Samozřejmě ne ze dne na den, ale tak během měsíce jsem už bloudila na letišti Gatwick. Nicméně, jak to tedy bylo.

Více, či spíše méně hladce jsem získala kontakt na host family a po asi třech Skype telefonátech jsem byla pozvána, zda se stanu jejich au-pair.

Single mum, only child, 11 years old, seems quite easy going. Tak jsem to vzala a po úplně nesrdcervoucím loučení s vlastní rodinou vyrazila směr nová rodina.

Změny nezvládám snadno, vlastně adaptace na nové prostředí se mi vždy jevila jako nesnesitelně otravná. Jenže, když jsem si vybalovala a poznávala to "nové prostředí", tak prostě pocit zoufalosti nepřicházel. První dva dny jsem strávila s dítětem, které mělo ještě letní prázdniny. Poměrně rychle jsem zjistila, že mi to s dětmi tolik nejde, ale obviňovala jsem to "nové prostředí". Přišel víkend a já měla volno. Chodila jsem po městě a okolí, sama, a celkem mi to vyhovovalo. Long story short, myslím si, že jsem byla prostě líná se adaptovat a když jsem byla sama sebou vhozena do "nového prostředí", tak se přece s brekem neseberu a nepoběžím zpět domů.

Samozřejmě, jsou případy, kdy najdete špatnou rodinu, nemáte, co bylo slibováno atd. To není můj případ.

Prostě a jednoduše, nebojuji zde s novým prostředím tolik, jako se sebou. Zcela otevřeně přiznám, že jsem rozmazlená a pyšná, tedy dělá mi problém uklízet po cizích lidech. Teď méně než na začátku, ale stále je to ve mně. Ovšem úklid, jak jsem zjistila, není to největší "překusování", to je starost o dítě. Netušila jsem, že budu muset kontrolovat, zda jí vitaminky, mýt jí vlasy nebo připomínat, že by bylo dobré si obléci bundu, když venku je 5 stupňů a prší. 

Když to shrnu, starat se o někoho dalšího v takovémto měřítku je divný a děti nechci vidět celé vánoční prázdniny.

Tímto vlastně přeji všem hezké Vánoce.

Těší mě

Zdravím. Vždy mám problém se začátkem, a to úplně ve všem. Nicméně psaní mě baví. Já si ráda přečtu blogy a články na internetu a třeba ty moje v budoucnu též někoho budou bavit, tak proč to nezkusit.

Tedy jmenuji se Klára a je mi 23 let. Pocházím z Prahy a část dětství jsem prožila v Jižních Čechách, takže nejsem úplně městská slepice. Dále, studuji hnojárnu a nikdy nečtu Terms & Conditions, tedy řekla bych, že jsem normální moderní dívka.

Dlouho jsem ve svém životě jela pouze tak, jak by se mělo. Mateřská školka, proti tomu se těžko protestuje ve třech letech. Základní škola, rodičovský servis z domu do školy a zpět. Střední škola, větší frajer, ale stále, kdo chce riskovat černý puntik. Vysoká škola; když nepřijdeš, tvoje věc.

Taky jsem chodila do práce, na brigádu a vždy jsem byla znechucena. Ani neumím konkretizovat čím, ale 8 hodinové dřepění na zadku u počítače mě šťastnou nedělalo.

A tady se dostávám k mojí momentální situaci. Přesně si pamatuji ten okamžik, kdy jsem se rozhodla, že to změním, to, jak žiji. Jela jsem s mumí z Top Gear Live metrem domů a zase jsem si stěžovala, na něco. No, a ona mi řekla: Kájinko, tak přeruš školu a odjeď." Já asi prostě potřebuji nakopnout, abych něco udělala. Tak jsem se sebrala a odjela do Velké Británie dělat au-pair.

A bylo to nejlepší rozhodnutí. A tím nemyslím, že jsem přijela a vše bylo hned skvělé. Nebylo, ale rozkoukávám se, teď už snad méně, než na začátku. Taky jsem našla někoho, kdo taky takhle bojuje a tím se vše zjednodušuje.