ME: I wanna go on a diet. FOOD: hahahahahaha, no.

Přijde mi přirozené začít s tím ošoupaným: Jste to, co jíte., ale to přeci není pravda, byla bych totiž chodící mrkev. Před odjezdem do UK jsem jedla, jak to říci, normálně, což znamená, že jsem snídala minimálně, svačila ve škole chleba namazaný se sýrem (když jsem měla štěstí), obědvala ve školní jídelně cosi (jak je člověk schopen vytěsnit úděsné vzpomínky z paměti mne udivuje) a následně po příchodu domů sežrala, co jsem viděla. Jo, a pak ještě večeřela teplý pokrm s rodinou. Co se týče tekutin, ano, pila jsem, a to šťávy. Takové ty, co zalejete vodou, typische tschechische.

Ovšem zde nastala změna. Ještě před příjezdem do mé nové hostitelské rodiny mi bylo řečeno, že jejich strava se liší od známé britské kuchyně. Ta je prezentována jako poměrně nechutná slátanina fazolí v tomato omáčce, párečků a slaniny, a samozřejmě toastů. Vlastně, hodně se tu jí maso obalené v listovém těstu, hodíte to do trouby a rovnou jíte. Nikdy jsem to neměla, nebudu to tedy soudit (ale dle mně je to fuj). Nicméně nic takové mne v mé host family nečekalo.

Ranní rutinu "juice making" jsem vám už vyprávěla, prostě vymačkám z asi 20 kg ovoce a zeleniny džusík pro dva. Mne to i po půl roce tále irituje, protože si vždy zničím manykýru. Vraťme se ale k tématu. Lidé zde nijak neprožívají oběd; dají si sendvič nebo sendvič. Ale já se zapřísáhla, že v rámci diety budu odmítat pečivo (horor). Po půl roce jsem se ale konečně naučila, jak to udělat. Snídám při výrobě džusu, ovesnou kaši s medem nebo banánové lívance (občas ale i toast). V ten samý moment si dám upéct kuřecí prso či lososa. Já totiž nemůžu vyvařovat v průběhu dne, z důvodu příchodu matčiných pacientů, v tu chvíli se kuchyně stává čekárnou. Pouze když tam nikdo není, mohu si rychle oškrábat MRKEV nebo uvařit couscous. Když už jsem u té mrkve, opravdu ji jím každý den, asi tak jednu a půl. Moje strava není až tak pestrá, jím již zmiňované kuřecí prso nebo lososa a vůbec nejčastěji tuňáka z konzervy. Jako přílohu mám MRKEV nebo papriku nebo kukuřici atd. Večeře se mi vaří v kuchyni snadněji, protože tam můžu být déle než 5 minut. Opět hodně zeleniny, maso nebo těstoviny.

 

V průběhu dne mám ještě dvě svačiny, mezi snídaní a obědem, a obědem a večeří. Já mám hlad neustále, vždy jsem měla. Dopo svačina je většinou smoothie, nahážu do mixéru ovoce (banán, mango, jablko, jahody...), vodu, mandlové/sojové mléko a třeba mandle; hotovo. Taky protein tyčinka a drink, čoko. Odpo svačina je většinou sojový jogurt s shreddies a trochu arašídového másla. Arašídové máslo je asi to nejlepší, co jsem se tady naučila jíst.

Vyhovuje mi naprosto tento způsob stravování. Nic mi nechybí (možná hovězí steak). Čokolády se nevzdám nikdy, jen jím 70 % a více. A čas od času, každý týden, mám cheat day, kdy si dám úplně vše, co chci. Je mi pak zle. Jo, a piju pouze vodu, čaj a každé ráno kafe.

 

Hi, hello, morning, afternooon, evening, HOW ARE YOU!

Jsem tu již nějaký ten pátek, takže některé věci se mi staly již zaběhnutou rutinou. Jako například, že každé úterý ráno je "pancakes breakfast", ovšem pro dítě, nenechte se mýlit. Tedy používám svoje všechny čtyři ruce, abych krájela ovoce a zeleninu na morning super healthy juice, smažila a nespálila přesně 3 palačinky, které bezpodmínečně musí být tenké jako papír, což mi je každé pondělí připomínáno (make sure they are thin this time), též musím z naprosto přeplněné skříňky vybrat správné vitamínky pro dítě, abych ji neotrávila třeba cukrem. Mezi tím sobě vařím ovesnou kaši, protože snídat se musí nejpozději hodinu po svěžím a radostném probuzení (kdybych to nedělala, Linda by mne musela preplesknuť), a k tomu všemu nám hraje fire alarm. Následně, když dítě odhodí do dřezu, co zvládne odnést ze stolu (talíř a někdy i sklenku) a vyčistí si zuby, zařve na mne pokaždé tu stejnou otázku: "KLARA, COULD YOU DO MY HAIR, please...?". Ne, asi. Někdy, když je dítě extra nepříjemné, dělám, že neslyším a musí sejít dolů, aby mi to zopakovala. Dětinské, nu což. Ještě k těm vlasům, má je dlouhé asi přes metr a půl a je vysoká skoro jako já, takže po dopletení copu mi v podstatě odpadají ruce. Nicméně, já Vám chtěla říct o tom, co mi tu leze na nervy. Haha.

Tedy každý den je potřeba vyluxovat část domu a lux je uložen v mini místnosti, kde je tolik věcí, že když z rohu lux vytahuji, spadne úplně všechno a ještě tou dlouhou tyčí třísknu do lustru, který je vážně velmi nízko. Ale to není to, co nenávidím nejvíce. Do této místnosti vedou dveře, skleněné, jen se přivírají. Na jejich klice visí porcelánové srdéčko. A to porcelánové srdéčko v absolutně každém případě bouchne do těch dveří. Já si třeba myslím, že se dveří ani nedotknu, a to srdce do nich stejně bouchne. Já jen čekám, kdy už se ta zpropadená věc konečně rozbije.

Ještě jedna záležitost, zdánlivě absurdní, je zde život znepříjemňující. Zásuvky, kam se strkají kabely, chápete, prostě, když nabíjíte telefon nebo počítač nebo pouštíte mixér, prostě ta díra ve zdi. V rámci udržení si zdraví, když do nich strkáte prstíčky, mají ten čudlík na ON/OFF. Musím vůbec zmiňovat, kolikrát se mi nenabíjel telefon?

 

 

 

Aha, vlastně ještě něco. Když jsem u sebe v pokoji, slyším vše, co si kdo povídá a snad i myslí ve zbytku domu.

Ale když jsem doma sama, je mi dobře.

 

Nemůžu skončit tak depresivně a lidi mají největší radost, když se má někdo jiný dobře, takže byly jsme s Lindouškem v Portsmouthu a bylo to tak skvělý, že jsme celý den běhaly po pláži, skákaly do moře, jedly v jedný úžasný kavárně a v jedný příšerný restauraci a pak se přežraly sladkým, až nám bylo zle. Pohádka.

 

 

 

 

Drž se těch, co za to stojí

Ahoj. Je neděle, jak má být. Líná. Tedy ne až tak líná, protože občas musím kouknout, zda moje dítě žije.

Předcházející den jsem strávila v Londýně, a to od rána do noci. Linda byla v extra-shopping-mania náladě, takže na Oxford Street jsme musely být co nejdříve, abychom se nepohybovaly v milionovém davu (což prostě není možný, pokud tam nejste v 7 ráno). Již znalé mapy hlavního města, vyrazily jsme ráno směr nádraží. Cestou jsme potkaly další au-pair, což mne osobně nepřestává udivovat, protože v Praze nikdy nikoho známého nepotkám. Dokonce jedna au-pair s námi jela až do Londýna.

Po vymotání se z metra dorazily jsme do centra a okamžitě vyběhly vstříc Victoria´s Secret. Po zklamání, že nemají, co hledáme, pokračovaly jsme do Zary, New Looku, H&M...už nevím.

Mám to celé v mlze, ale pak jsme se setkaly s Luckou a vyběhly směr kulturní zážitky - The British Museum a Museum of London. První jsme proběhly, řekla bych, v rekordním čase. Druhé se nám moc líbilo a proběhly jsme ho v celkem normálním, turistickém čase, tedy, doporučuji.

Zapomněla jsem zmínit, že i přes Lindy předchozí výhružky, že výletní den je perfektní příležitost nejíst, jsme jedly, hodně. Ale taky jsme hodně běhaly.

 

 

 

 

 

 

 

Makej!

Odjela jsem z ČR, abych zažila změnu. Zažívám ji, a to díky jinému životnímu stylu. Já sama nemám příliš silnou vůli a poměrně lehce vzdám, co jsem začala. Zvláště, když nevidím výsledky během chvíle.

Fitness centrum mám deset minut svižné chůze od domu. Pro mně velký bonus, protože nerada cestuju smradlavým MHD. Další bonus je, že si zaplatím membership a pak, protože jsem škudla :-D, pravidelně chodím cvičit. Je to hezké prostředí, při vstupu vám vše ukážou a pak už jen makat.

Ovšem, jak jsem řekla, pevná vůle mi chybí. Nicméně mám štěstí, protože mě "kope" partner in crime".

Nezvedám 100 kg, ani neběhám 20 minut v kuse. Jedu tak, jak je mi příjemné a postupem času zvyšuji zátěže. Chodím/běhám na páse, dělám cviky na břicho a posiluji ruce. Na strojích, kromě běžícího pásu, v podstatě necvičím. Pro mně je důležité, aby mě to bavilo. Pokud dělám něco nerada, není pro mě motivace.

Problém, který mě tíží, je strava. Nejsem schopna si zorganizovat jídla tak, abych jedla 5x denně. To bude ještě boj.

Pokud třeba přemýšlíte, jestli začít cvičit, tak už neváhejte, protože nehledě na fyzickou stránku věci, moc vám to pomůže i k lepší náladě.

 

 

 

 

Čekala jsem vítací transparenty

Jsem zpátky v Guildfordu, zkráceně GUI. Cesta sem proběhla bez komplikací, ale já neznalá jsem si vybrala to nejvzdálenější letiště, takže dopravit se do cílové destinace mi trvalo celý den. Nicméně projedu vždy kus Londýna a z toho mám radost. Prostě, líbí se mi tam. GUI je roztomilé město, ale už se mi jeví malé. Téměř vše jsem již prošla několikrát tam a zpět, a najednou, povzbuzena nabytým sebevědomím, mám chuť jít dál. O tom ale jindy.
Ten čas od srpna, který jsem strávila zde, utekl jako voda. Pravděpodobně taky díky Lindě. Tak díky, Lindo. Vlastně, ještě jsem neřekla, co tu dělám.
Tak tedy mám to 11-leté dítě, holčičku. První dojem, rozmazlená holčička. Druhý dojem, rozmazlená a protivná holčička. Po nějaké době jsem ale zjistila, že nic není tak černobílé (that´s deep). S rodiči tráví minimum času, a to si já nedokážu představit. Celé dětství jsem měla rodiče za zadkem. Samozřejmě chápu, že pokud matka živí dítě sama, je to poněkud složitější a pokud zároveň otec je celkem neschopný dodržet slovo, tak to je pak opravdu složité. Nebudu nikoho odsuzovat či vychovávat. Uvědomuji si, že tu jsem od toho, abych utřela dítěti pusu a tak.
Abych se vrátila zpět, mám spoustu volného času, ale zároveň hodnotím sama sebe tak, že jsem dobrá aupair. Vlastně, včera mi dítě řeklo, že jsem jí chyběla přes Vánoce. Mně ona ne, ale poslouchalo se to hezky.

Madam cestovatel

U mně nepadalo v úvahu, že bych na Vánoce zůstala mimo domov. Tedy ve čtvrtek 18. prosince jsem se vydala na cestu zpět do rodné země. Letadlo mi letělo až v pátek, čekala mne noc na letišti. Nejdřív autobusem do Londýna a následně z Londýna na Stansted. Proč si vybírat letiště půl hodiny od bydliště, když mohu podniknout dobrodružnou čtyřhodinovou výpravu na letiště jiné.
První autobus měl hodinové zpoždění. Nevadí, zcela zmrzlá jsem se zahřívala myšlenkou Ježíška doma. Druhý autobus mi ujel, jak jinak, ale moje srdceryvná story dojala řidiče dalšího busu.
Když jsem dorazila na letiště, bylo 23 hodin, cca. Zamířila jsem ihned k místu, kde mohu projít do té druhé části, duty tax free, chápete. Nicméně člen personálu mi oznámil, že mě tam může pustit nejdříve ve 3 ráno. Sklesle jsem klesla na naprosto LEDOVOU podlahu. Podotýkám, že z důvodu "ušetřit místo" jsem na sobě měla jen koženou bundu a mikinu. Stále v poměrně optimistické náladě jsem otvírala počítač, že koukáním na filmy mi čas rychleji uběhne, k čemuž potřebuji zásuvku a bylo mi tvrzeno, že jich tam bude mraky. Nebylo. Takže jsem shlédla část Snídaně u Tiffanyho a zaklapla.

Kolem mně se na zemi válelo spoustu lidí, někteří i spali. Já ze strachu, že budu okradena jsem nezahmouřila oka a ve 3 hodiny už vykračovala k turniketu na pípnutí letenky. To bych ovšem nebyla já, pokud by se něco nezadrhlo. Pípnout mi to nešlo. Takže ten stejný člen personálu se slovy: "Vy už jste za mnou byla, viďte, já si vás pamatuji, hahahihi.", mne musel zachraňovat. Přede mnou už byly pouze 4 hodiny čekání. Pár dlouhých chvil jsem strávila v obchodě, koupila jsem si obrovské sladké kafe a usadila jsem se na již více pohodlnou židli ihned pod tabulí, která oznamovala číslo gate.



Už na mne začala pořádně padat únava a nenáviděla jsem úplně všechny lidi, kteří kolem mně pořád tak otravně oblejzali. V asi 6 hodin konečně zablikalo moje číslo gate. Vnitřní nadšení jsem neměla sílu prezentovat i vně. Doplazila jsem se do letadla, usedla a už se jen modlila, ať doletíme.
V podstatě mám let v mlze, asi jsem spala, ale sedělo se mi velmi nepohodlně, takže ani spánek nebyl extra třída.
Ovšem čekal na mě tatíček a cestou domů mi koupil rohlíky a vánočku a já miluji rohlíky i vánočku. Doma jsem umuchlovala všechny naše zvířata, totálně se přejedla, oblékla si pyžamo a ulehla do své postele.

Praha - Guildford

Napadlo mne, že bych něco napsala o au-pair programu a vůbec, co tu dělám. Jak jsem již zmiňovala, proces ODJEZD proběhl ráz na ráz. Samozřejmě ne ze dne na den, ale tak během měsíce jsem už bloudila na letišti Gatwick. Nicméně, jak to tedy bylo.

Více, či spíše méně hladce jsem získala kontakt na host family a po asi třech Skype telefonátech jsem byla pozvána, zda se stanu jejich au-pair.

Single mum, only child, 11 years old, seems quite easy going. Tak jsem to vzala a po úplně nesrdcervoucím loučení s vlastní rodinou vyrazila směr nová rodina.

Změny nezvládám snadno, vlastně adaptace na nové prostředí se mi vždy jevila jako nesnesitelně otravná. Jenže, když jsem si vybalovala a poznávala to "nové prostředí", tak prostě pocit zoufalosti nepřicházel. První dva dny jsem strávila s dítětem, které mělo ještě letní prázdniny. Poměrně rychle jsem zjistila, že mi to s dětmi tolik nejde, ale obviňovala jsem to "nové prostředí". Přišel víkend a já měla volno. Chodila jsem po městě a okolí, sama, a celkem mi to vyhovovalo. Long story short, myslím si, že jsem byla prostě líná se adaptovat a když jsem byla sama sebou vhozena do "nového prostředí", tak se přece s brekem neseberu a nepoběžím zpět domů.

Samozřejmě, jsou případy, kdy najdete špatnou rodinu, nemáte, co bylo slibováno atd. To není můj případ.

Prostě a jednoduše, nebojuji zde s novým prostředím tolik, jako se sebou. Zcela otevřeně přiznám, že jsem rozmazlená a pyšná, tedy dělá mi problém uklízet po cizích lidech. Teď méně než na začátku, ale stále je to ve mně. Ovšem úklid, jak jsem zjistila, není to největší "překusování", to je starost o dítě. Netušila jsem, že budu muset kontrolovat, zda jí vitaminky, mýt jí vlasy nebo připomínat, že by bylo dobré si obléci bundu, když venku je 5 stupňů a prší. 

Když to shrnu, starat se o někoho dalšího v takovémto měřítku je divný a děti nechci vidět celé vánoční prázdniny.

Tímto vlastně přeji všem hezké Vánoce.