Jdeme, tedy někteří se plazí a někteří se řítí na koloběžce,
bezhlavě, k okraji chodníku, aby mi způsobili infarkt. Ano, jsem opět
aupair a mám dva malé chlapce. Při pohledu na ně vás může napadnout, že jsou
rozkošní. Ovšem oni se pohybují. A právě v pohybu už rozkošní nejsou. Vše
je v pořádku, pokud se pohybují v prostředí oploceném. Tehdy jen
sleduju, zda se neválí v hysterickém pláči na zemi. Nicméně v případě,
že se pohybují v prostředí neoploceném, modlím se a trochu běhám.
Tenhle rok byl celkem blbý. Ta škola mě ubíjela neskutečným
způsobem, ale prý je nezbytně nutné mít papír, který potvrzuje, že jste se
účastnili tvorby asi tři sta osmdesáti šesti prezentací na různé téma
(nevybavím si nyní ani jedno, takže pro mě velmi užitečné). Bylo mi řečeno, že
po pár prezentacích si člověk na prezentování zvykne a nebude nervózní. Nevím,
kde se u mě stala chyba. Dále jsem absolvovala zkoušky, samozřejmě. Zpětně
nedokážu říct, jak je možné, že jsem je absolvovala úspěšně. Tajně jsem se
považovala za nadprůměrně inteligentní samozřejmě, ale snaha z mojí strany
byla téměř nulová. Což se následně ukázalo u státnic, u kterých jsem se
znemožnila tak moc, že bylo trapně i členům komise. Já s hlavou vtyčenou,
díky několika skleničkám alkoholu, jsem pak pochodovala z areálu univerzity
a přísahala, že se už v životě nevrátím. No omyl, v únoru, čau.
A teď jsem v Brightonu a svou blízkou budoucnost vidím
jako plnou zábavky a nepřipouštím si všechny zádrhele, přes který jsem se
přerazila v květnu. Člověk se prý vždy musí rozbít hubu, aby si utřídil
priority.
Žádné komentáře:
Okomentovat