Zážitek nemusí být příjemný. Hlavně, že je silný.

Jdeme, tedy někteří se plazí a někteří se řítí na koloběžce, bezhlavě, k okraji chodníku, aby mi způsobili infarkt. Ano, jsem opět aupair a mám dva malé chlapce. Při pohledu na ně vás může napadnout, že jsou rozkošní. Ovšem oni se pohybují. A právě v pohybu už rozkošní nejsou. Vše je v pořádku, pokud se pohybují v prostředí oploceném. Tehdy jen sleduju, zda se neválí v hysterickém pláči na zemi. Nicméně v případě, že se pohybují v prostředí neoploceném, modlím se a trochu běhám.

Tenhle rok byl celkem blbý. Ta škola mě ubíjela neskutečným způsobem, ale prý je nezbytně nutné mít papír, který potvrzuje, že jste se účastnili tvorby asi tři sta osmdesáti šesti prezentací na různé téma (nevybavím si nyní ani jedno, takže pro mě velmi užitečné). Bylo mi řečeno, že po pár prezentacích si člověk na prezentování zvykne a nebude nervózní. Nevím, kde se u mě stala chyba. Dále jsem absolvovala zkoušky, samozřejmě. Zpětně nedokážu říct, jak je možné, že jsem je absolvovala úspěšně. Tajně jsem se považovala za nadprůměrně inteligentní samozřejmě, ale snaha z mojí strany byla téměř nulová. Což se následně ukázalo u státnic, u kterých jsem se znemožnila tak moc, že bylo trapně i členům komise. Já s hlavou vtyčenou, díky několika skleničkám alkoholu, jsem pak pochodovala z areálu univerzity a přísahala, že se už v životě nevrátím. No omyl, v únoru, čau.

A teď jsem v Brightonu a svou blízkou budoucnost vidím jako plnou zábavky a nepřipouštím si všechny zádrhele, přes který jsem se přerazila v květnu. Člověk se prý vždy musí rozbít hubu, aby si utřídil priority.

Sup.

You can say „it was only yesterday“ but in fact, yesterday is far away. So fuck it. 

I was studying for this extraordinarily awkward final exam. And of course there were those moments of absolute frustration so I looked at crap stuff like horoscope. It said: “One big thing will end and one will be your fresh start.” So it kinda really happened but not exactly in the way I expected. 

Funny story, my life. I always was the “not that smart but lovely” person. Nobody ever awaits anything big from me. And that is quite good because there is no pressure on you and if there is actually something you do right, everybody is so happy for you. I am not complaining, I felt safe in this role and things went easier for me. But the problem is that I got so good in this role, I do it even if I do not want to. 

On one hand I care very much and on the other, I don´t give a damn. I can´t really explain it. There is no in between. It is not some kind of pose or anything, I simply don´t care at all. But the first hand is pretty much heart breaking.

I left to the UK to move my ass forward. I succeeded and surprisingly everybody was happy for me. “Yes, Kajiku, now it is time to get back home, finish uni and find a job. It would be also nice to find a husband and have children in a few years.” Nobody really still believes that I only want to do what I want, have fun and travel. But for many people it sounds like a plan for a month or just a crazy and irresponsible plan. Fuck it again. I simply don´t understand why I should be miserable or negative. Because I have been there and no no no. 

When I lived in the UK, I realized that first of all I want to know about myself. Only then I can appreciate myself and find out what I am really capable of. Well, to be honest, it went better with a crazy friend. But it must have begun from me alone. 

So yes, I mean I have the possibility to say no to life I don´t want to live and go try something else. I got slapped by others few times so now I will be by myself and hate people. I am kidding, I hated people before too. Anyway the truth is nothing is as bad as it looks at first. People are scared all the time, they have their reasons. I have my fears too, so bloody fucking many of them. But I wanna be pushed forward by them, not back. Like I said, fuck it.

Prozření a nafouklý břicho

Mně to akorát dlouho trvá. Ale dnes ráno mě přepadla nefalšovaná a zadek pohánějící motivace. Když nepočítám úplný začátek měsíce, tak prosinec se zatím jevil jako zcela nesnesitelný a všichni se mračili. A včera to byl naprostý vrchol. Tak odporně jsem si nepřipadala od mojí poslední deprese (v rámci udržení si duševního zdraví alespoň před ostatními nebudu uvádět datum). Mohla za to čerstvě, vzteky ustřižená ofina – chápejte úchyt pramenu vlasů a prostý šmik narovno. Taky jsem přestala chodit cvičit, což je důvod špatné nálady numero uno. Rostu, ale ne na těch „atraktivních“ místech a je  mi velmi nepříjemno. Co se týče stravy, ani nebudu mluvit.

Ovšem dnes ráno bylo rozhodnuto zařídit se jinak. Nechť se tak stane. Cestou do práce jsem se usmívala, takže si okolní svět musel myslet, že jsem šílenec, co v té tašce, ve které mám v podstatě ještě jednu stejně velkou tašku, nesu bouchací zařízení. Příchod do práce se též vyvedl, protože mi přehodný pan vrátný otevřel dveře a kolegové mi při zpěvu koled (což mi samozřejmě přijde trapné) nabídli cukrátka a koláčky a já si náhodnou vybrala čokoládový, a to, uznejte, je už samo o sobě náladu zlepšující. Návrat ke zdravé stravě se tedy odložil, ale jen o pět minut. A taky jsem potkala ubohou ženu, trpějící strašnou kocovinou a i tak mi popřála krásné Vánoce.

Já se hlavně motivuji do budoucna. Totiž, dnes ráno mne tak přepadla myšlenka, shrnutá myšlenka, co se stalo za poslední rok. Já nevím, zda je to tím, že teď tak všichni rekapitulují. Já nikdy tuhle potřebu zamyslet se nad minulým rokem neměla, ale stalo se mi hodně a sama pro sebe, a tedy i pro pár čumílků, si to řeknu.

Škola mne absolutně nikdy nebavila, pořád jsem čekala na ten zlom. Že základka je odrazový můstek při skoku na střední školu, kde už si začnu uvědomovat, co chci dělat „až budu velká“. No, tak ne. Tak tedy, že by střední škola byla odrazový můstek při skoku na vysokou školu či snad do pracovního procesu? No, tak taky ne. Žádný zlom nenastal a já studují asi jako, když má dítě vypít rybí tuk. Ale zpětně si říkám, že mi škola dala čas se „fluncat“ – jestli to slovo neznáte, tak máte smůlu, nechce se mi vysvětlovat, zbytečně to zabírá místo a čas. Trvalo mi dlouho, než jsem se vykýblila, ale rok v UK mi byl spásou, toliko potřebnou. Jednak jsem překonala strach z mluvení anglicky, tedy já nevím, zda jsem se zlepšila, ale prostě rozmluvila. Zjistila jsem, že jsem schopna cestovat a vůbec postarat se o sebe sama, a to je pro mne nejdůležitější stránka věci. Česká přátelství se prohloubila. Našla jsem jebnutého člověka, který mne inspiroval a podporoval a dokopal k činu. Teď bude dlouhá pauza v střetávání se, ale věřím tomu. A potkala jsem ještě jednu osobu – takový to, jak jste šťastni a nešťastni najednou.

Čekají mne nyní zkoušky a další semestr se státnicemi a obhajobou bakalářky. Nic jsem ještě nezačala, pokud by to někoho zajímalo. Ale já tu posranou školu už dodělám, ikdyž asi budu cedit krev. Pak mám otevřené dveře všude, což mne děsí a fascinuje zároveň. Tak tedy s chutí do toho. Začnu opět cvičit, o Vánocích doma s kocourama na hlavě, protože jsem zjistila, že mi to zlepšuje hlavně psychické zdraví. A prostě pohnu prdelí. 

Veselé Vánoce.

 

ME: I wanna go on a diet. FOOD: hahahahahaha, no.

Přijde mi přirozené začít s tím ošoupaným: Jste to, co jíte., ale to přeci není pravda, byla bych totiž chodící mrkev. Před odjezdem do UK jsem jedla, jak to říci, normálně, což znamená, že jsem snídala minimálně, svačila ve škole chleba namazaný se sýrem (když jsem měla štěstí), obědvala ve školní jídelně cosi (jak je člověk schopen vytěsnit úděsné vzpomínky z paměti mne udivuje) a následně po příchodu domů sežrala, co jsem viděla. Jo, a pak ještě večeřela teplý pokrm s rodinou. Co se týče tekutin, ano, pila jsem, a to šťávy. Takové ty, co zalejete vodou, typische tschechische.

Ovšem zde nastala změna. Ještě před příjezdem do mé nové hostitelské rodiny mi bylo řečeno, že jejich strava se liší od známé britské kuchyně. Ta je prezentována jako poměrně nechutná slátanina fazolí v tomato omáčce, párečků a slaniny, a samozřejmě toastů. Vlastně, hodně se tu jí maso obalené v listovém těstu, hodíte to do trouby a rovnou jíte. Nikdy jsem to neměla, nebudu to tedy soudit (ale dle mně je to fuj). Nicméně nic takové mne v mé host family nečekalo.

Ranní rutinu "juice making" jsem vám už vyprávěla, prostě vymačkám z asi 20 kg ovoce a zeleniny džusík pro dva. Mne to i po půl roce tále irituje, protože si vždy zničím manykýru. Vraťme se ale k tématu. Lidé zde nijak neprožívají oběd; dají si sendvič nebo sendvič. Ale já se zapřísáhla, že v rámci diety budu odmítat pečivo (horor). Po půl roce jsem se ale konečně naučila, jak to udělat. Snídám při výrobě džusu, ovesnou kaši s medem nebo banánové lívance (občas ale i toast). V ten samý moment si dám upéct kuřecí prso či lososa. Já totiž nemůžu vyvařovat v průběhu dne, z důvodu příchodu matčiných pacientů, v tu chvíli se kuchyně stává čekárnou. Pouze když tam nikdo není, mohu si rychle oškrábat MRKEV nebo uvařit couscous. Když už jsem u té mrkve, opravdu ji jím každý den, asi tak jednu a půl. Moje strava není až tak pestrá, jím již zmiňované kuřecí prso nebo lososa a vůbec nejčastěji tuňáka z konzervy. Jako přílohu mám MRKEV nebo papriku nebo kukuřici atd. Večeře se mi vaří v kuchyni snadněji, protože tam můžu být déle než 5 minut. Opět hodně zeleniny, maso nebo těstoviny.

 

V průběhu dne mám ještě dvě svačiny, mezi snídaní a obědem, a obědem a večeří. Já mám hlad neustále, vždy jsem měla. Dopo svačina je většinou smoothie, nahážu do mixéru ovoce (banán, mango, jablko, jahody...), vodu, mandlové/sojové mléko a třeba mandle; hotovo. Taky protein tyčinka a drink, čoko. Odpo svačina je většinou sojový jogurt s shreddies a trochu arašídového másla. Arašídové máslo je asi to nejlepší, co jsem se tady naučila jíst.

Vyhovuje mi naprosto tento způsob stravování. Nic mi nechybí (možná hovězí steak). Čokolády se nevzdám nikdy, jen jím 70 % a více. A čas od času, každý týden, mám cheat day, kdy si dám úplně vše, co chci. Je mi pak zle. Jo, a piju pouze vodu, čaj a každé ráno kafe.

 

Hi, hello, morning, afternooon, evening, HOW ARE YOU!

Jsem tu již nějaký ten pátek, takže některé věci se mi staly již zaběhnutou rutinou. Jako například, že každé úterý ráno je "pancakes breakfast", ovšem pro dítě, nenechte se mýlit. Tedy používám svoje všechny čtyři ruce, abych krájela ovoce a zeleninu na morning super healthy juice, smažila a nespálila přesně 3 palačinky, které bezpodmínečně musí být tenké jako papír, což mi je každé pondělí připomínáno (make sure they are thin this time), též musím z naprosto přeplněné skříňky vybrat správné vitamínky pro dítě, abych ji neotrávila třeba cukrem. Mezi tím sobě vařím ovesnou kaši, protože snídat se musí nejpozději hodinu po svěžím a radostném probuzení (kdybych to nedělala, Linda by mne musela preplesknuť), a k tomu všemu nám hraje fire alarm. Následně, když dítě odhodí do dřezu, co zvládne odnést ze stolu (talíř a někdy i sklenku) a vyčistí si zuby, zařve na mne pokaždé tu stejnou otázku: "KLARA, COULD YOU DO MY HAIR, please...?". Ne, asi. Někdy, když je dítě extra nepříjemné, dělám, že neslyším a musí sejít dolů, aby mi to zopakovala. Dětinské, nu což. Ještě k těm vlasům, má je dlouhé asi přes metr a půl a je vysoká skoro jako já, takže po dopletení copu mi v podstatě odpadají ruce. Nicméně, já Vám chtěla říct o tom, co mi tu leze na nervy. Haha.

Tedy každý den je potřeba vyluxovat část domu a lux je uložen v mini místnosti, kde je tolik věcí, že když z rohu lux vytahuji, spadne úplně všechno a ještě tou dlouhou tyčí třísknu do lustru, který je vážně velmi nízko. Ale to není to, co nenávidím nejvíce. Do této místnosti vedou dveře, skleněné, jen se přivírají. Na jejich klice visí porcelánové srdéčko. A to porcelánové srdéčko v absolutně každém případě bouchne do těch dveří. Já si třeba myslím, že se dveří ani nedotknu, a to srdce do nich stejně bouchne. Já jen čekám, kdy už se ta zpropadená věc konečně rozbije.

Ještě jedna záležitost, zdánlivě absurdní, je zde život znepříjemňující. Zásuvky, kam se strkají kabely, chápete, prostě, když nabíjíte telefon nebo počítač nebo pouštíte mixér, prostě ta díra ve zdi. V rámci udržení si zdraví, když do nich strkáte prstíčky, mají ten čudlík na ON/OFF. Musím vůbec zmiňovat, kolikrát se mi nenabíjel telefon?

 

 

 

Aha, vlastně ještě něco. Když jsem u sebe v pokoji, slyším vše, co si kdo povídá a snad i myslí ve zbytku domu.

Ale když jsem doma sama, je mi dobře.

 

Nemůžu skončit tak depresivně a lidi mají největší radost, když se má někdo jiný dobře, takže byly jsme s Lindouškem v Portsmouthu a bylo to tak skvělý, že jsme celý den běhaly po pláži, skákaly do moře, jedly v jedný úžasný kavárně a v jedný příšerný restauraci a pak se přežraly sladkým, až nám bylo zle. Pohádka.

 

 

 

 

Drž se těch, co za to stojí

Ahoj. Je neděle, jak má být. Líná. Tedy ne až tak líná, protože občas musím kouknout, zda moje dítě žije.

Předcházející den jsem strávila v Londýně, a to od rána do noci. Linda byla v extra-shopping-mania náladě, takže na Oxford Street jsme musely být co nejdříve, abychom se nepohybovaly v milionovém davu (což prostě není možný, pokud tam nejste v 7 ráno). Již znalé mapy hlavního města, vyrazily jsme ráno směr nádraží. Cestou jsme potkaly další au-pair, což mne osobně nepřestává udivovat, protože v Praze nikdy nikoho známého nepotkám. Dokonce jedna au-pair s námi jela až do Londýna.

Po vymotání se z metra dorazily jsme do centra a okamžitě vyběhly vstříc Victoria´s Secret. Po zklamání, že nemají, co hledáme, pokračovaly jsme do Zary, New Looku, H&M...už nevím.

Mám to celé v mlze, ale pak jsme se setkaly s Luckou a vyběhly směr kulturní zážitky - The British Museum a Museum of London. První jsme proběhly, řekla bych, v rekordním čase. Druhé se nám moc líbilo a proběhly jsme ho v celkem normálním, turistickém čase, tedy, doporučuji.

Zapomněla jsem zmínit, že i přes Lindy předchozí výhružky, že výletní den je perfektní příležitost nejíst, jsme jedly, hodně. Ale taky jsme hodně běhaly.

 

 

 

 

 

 

 

Makej!

Odjela jsem z ČR, abych zažila změnu. Zažívám ji, a to díky jinému životnímu stylu. Já sama nemám příliš silnou vůli a poměrně lehce vzdám, co jsem začala. Zvláště, když nevidím výsledky během chvíle.

Fitness centrum mám deset minut svižné chůze od domu. Pro mně velký bonus, protože nerada cestuju smradlavým MHD. Další bonus je, že si zaplatím membership a pak, protože jsem škudla :-D, pravidelně chodím cvičit. Je to hezké prostředí, při vstupu vám vše ukážou a pak už jen makat.

Ovšem, jak jsem řekla, pevná vůle mi chybí. Nicméně mám štěstí, protože mě "kope" partner in crime".

Nezvedám 100 kg, ani neběhám 20 minut v kuse. Jedu tak, jak je mi příjemné a postupem času zvyšuji zátěže. Chodím/běhám na páse, dělám cviky na břicho a posiluji ruce. Na strojích, kromě běžícího pásu, v podstatě necvičím. Pro mně je důležité, aby mě to bavilo. Pokud dělám něco nerada, není pro mě motivace.

Problém, který mě tíží, je strava. Nejsem schopna si zorganizovat jídla tak, abych jedla 5x denně. To bude ještě boj.

Pokud třeba přemýšlíte, jestli začít cvičit, tak už neváhejte, protože nehledě na fyzickou stránku věci, moc vám to pomůže i k lepší náladě.