Madam cestovatel

U mně nepadalo v úvahu, že bych na Vánoce zůstala mimo domov. Tedy ve čtvrtek 18. prosince jsem se vydala na cestu zpět do rodné země. Letadlo mi letělo až v pátek, čekala mne noc na letišti. Nejdřív autobusem do Londýna a následně z Londýna na Stansted. Proč si vybírat letiště půl hodiny od bydliště, když mohu podniknout dobrodružnou čtyřhodinovou výpravu na letiště jiné.
První autobus měl hodinové zpoždění. Nevadí, zcela zmrzlá jsem se zahřívala myšlenkou Ježíška doma. Druhý autobus mi ujel, jak jinak, ale moje srdceryvná story dojala řidiče dalšího busu.
Když jsem dorazila na letiště, bylo 23 hodin, cca. Zamířila jsem ihned k místu, kde mohu projít do té druhé části, duty tax free, chápete. Nicméně člen personálu mi oznámil, že mě tam může pustit nejdříve ve 3 ráno. Sklesle jsem klesla na naprosto LEDOVOU podlahu. Podotýkám, že z důvodu "ušetřit místo" jsem na sobě měla jen koženou bundu a mikinu. Stále v poměrně optimistické náladě jsem otvírala počítač, že koukáním na filmy mi čas rychleji uběhne, k čemuž potřebuji zásuvku a bylo mi tvrzeno, že jich tam bude mraky. Nebylo. Takže jsem shlédla část Snídaně u Tiffanyho a zaklapla.

Kolem mně se na zemi válelo spoustu lidí, někteří i spali. Já ze strachu, že budu okradena jsem nezahmouřila oka a ve 3 hodiny už vykračovala k turniketu na pípnutí letenky. To bych ovšem nebyla já, pokud by se něco nezadrhlo. Pípnout mi to nešlo. Takže ten stejný člen personálu se slovy: "Vy už jste za mnou byla, viďte, já si vás pamatuji, hahahihi.", mne musel zachraňovat. Přede mnou už byly pouze 4 hodiny čekání. Pár dlouhých chvil jsem strávila v obchodě, koupila jsem si obrovské sladké kafe a usadila jsem se na již více pohodlnou židli ihned pod tabulí, která oznamovala číslo gate.



Už na mne začala pořádně padat únava a nenáviděla jsem úplně všechny lidi, kteří kolem mně pořád tak otravně oblejzali. V asi 6 hodin konečně zablikalo moje číslo gate. Vnitřní nadšení jsem neměla sílu prezentovat i vně. Doplazila jsem se do letadla, usedla a už se jen modlila, ať doletíme.
V podstatě mám let v mlze, asi jsem spala, ale sedělo se mi velmi nepohodlně, takže ani spánek nebyl extra třída.
Ovšem čekal na mě tatíček a cestou domů mi koupil rohlíky a vánočku a já miluji rohlíky i vánočku. Doma jsem umuchlovala všechny naše zvířata, totálně se přejedla, oblékla si pyžamo a ulehla do své postele.

Praha - Guildford

Napadlo mne, že bych něco napsala o au-pair programu a vůbec, co tu dělám. Jak jsem již zmiňovala, proces ODJEZD proběhl ráz na ráz. Samozřejmě ne ze dne na den, ale tak během měsíce jsem už bloudila na letišti Gatwick. Nicméně, jak to tedy bylo.

Více, či spíše méně hladce jsem získala kontakt na host family a po asi třech Skype telefonátech jsem byla pozvána, zda se stanu jejich au-pair.

Single mum, only child, 11 years old, seems quite easy going. Tak jsem to vzala a po úplně nesrdcervoucím loučení s vlastní rodinou vyrazila směr nová rodina.

Změny nezvládám snadno, vlastně adaptace na nové prostředí se mi vždy jevila jako nesnesitelně otravná. Jenže, když jsem si vybalovala a poznávala to "nové prostředí", tak prostě pocit zoufalosti nepřicházel. První dva dny jsem strávila s dítětem, které mělo ještě letní prázdniny. Poměrně rychle jsem zjistila, že mi to s dětmi tolik nejde, ale obviňovala jsem to "nové prostředí". Přišel víkend a já měla volno. Chodila jsem po městě a okolí, sama, a celkem mi to vyhovovalo. Long story short, myslím si, že jsem byla prostě líná se adaptovat a když jsem byla sama sebou vhozena do "nového prostředí", tak se přece s brekem neseberu a nepoběžím zpět domů.

Samozřejmě, jsou případy, kdy najdete špatnou rodinu, nemáte, co bylo slibováno atd. To není můj případ.

Prostě a jednoduše, nebojuji zde s novým prostředím tolik, jako se sebou. Zcela otevřeně přiznám, že jsem rozmazlená a pyšná, tedy dělá mi problém uklízet po cizích lidech. Teď méně než na začátku, ale stále je to ve mně. Ovšem úklid, jak jsem zjistila, není to největší "překusování", to je starost o dítě. Netušila jsem, že budu muset kontrolovat, zda jí vitaminky, mýt jí vlasy nebo připomínat, že by bylo dobré si obléci bundu, když venku je 5 stupňů a prší. 

Když to shrnu, starat se o někoho dalšího v takovémto měřítku je divný a děti nechci vidět celé vánoční prázdniny.

Tímto vlastně přeji všem hezké Vánoce.

Těší mě

Zdravím. Vždy mám problém se začátkem, a to úplně ve všem. Nicméně psaní mě baví. Já si ráda přečtu blogy a články na internetu a třeba ty moje v budoucnu též někoho budou bavit, tak proč to nezkusit.

Tedy jmenuji se Klára a je mi 23 let. Pocházím z Prahy a část dětství jsem prožila v Jižních Čechách, takže nejsem úplně městská slepice. Dále, studuji hnojárnu a nikdy nečtu Terms & Conditions, tedy řekla bych, že jsem normální moderní dívka.

Dlouho jsem ve svém životě jela pouze tak, jak by se mělo. Mateřská školka, proti tomu se těžko protestuje ve třech letech. Základní škola, rodičovský servis z domu do školy a zpět. Střední škola, větší frajer, ale stále, kdo chce riskovat černý puntik. Vysoká škola; když nepřijdeš, tvoje věc.

Taky jsem chodila do práce, na brigádu a vždy jsem byla znechucena. Ani neumím konkretizovat čím, ale 8 hodinové dřepění na zadku u počítače mě šťastnou nedělalo.

A tady se dostávám k mojí momentální situaci. Přesně si pamatuji ten okamžik, kdy jsem se rozhodla, že to změním, to, jak žiji. Jela jsem s mumí z Top Gear Live metrem domů a zase jsem si stěžovala, na něco. No, a ona mi řekla: Kájinko, tak přeruš školu a odjeď." Já asi prostě potřebuji nakopnout, abych něco udělala. Tak jsem se sebrala a odjela do Velké Británie dělat au-pair.

A bylo to nejlepší rozhodnutí. A tím nemyslím, že jsem přijela a vše bylo hned skvělé. Nebylo, ale rozkoukávám se, teď už snad méně, než na začátku. Taky jsem našla někoho, kdo taky takhle bojuje a tím se vše zjednodušuje.