Praha - Guildford

Napadlo mne, že bych něco napsala o au-pair programu a vůbec, co tu dělám. Jak jsem již zmiňovala, proces ODJEZD proběhl ráz na ráz. Samozřejmě ne ze dne na den, ale tak během měsíce jsem už bloudila na letišti Gatwick. Nicméně, jak to tedy bylo.

Více, či spíše méně hladce jsem získala kontakt na host family a po asi třech Skype telefonátech jsem byla pozvána, zda se stanu jejich au-pair.

Single mum, only child, 11 years old, seems quite easy going. Tak jsem to vzala a po úplně nesrdcervoucím loučení s vlastní rodinou vyrazila směr nová rodina.

Změny nezvládám snadno, vlastně adaptace na nové prostředí se mi vždy jevila jako nesnesitelně otravná. Jenže, když jsem si vybalovala a poznávala to "nové prostředí", tak prostě pocit zoufalosti nepřicházel. První dva dny jsem strávila s dítětem, které mělo ještě letní prázdniny. Poměrně rychle jsem zjistila, že mi to s dětmi tolik nejde, ale obviňovala jsem to "nové prostředí". Přišel víkend a já měla volno. Chodila jsem po městě a okolí, sama, a celkem mi to vyhovovalo. Long story short, myslím si, že jsem byla prostě líná se adaptovat a když jsem byla sama sebou vhozena do "nového prostředí", tak se přece s brekem neseberu a nepoběžím zpět domů.

Samozřejmě, jsou případy, kdy najdete špatnou rodinu, nemáte, co bylo slibováno atd. To není můj případ.

Prostě a jednoduše, nebojuji zde s novým prostředím tolik, jako se sebou. Zcela otevřeně přiznám, že jsem rozmazlená a pyšná, tedy dělá mi problém uklízet po cizích lidech. Teď méně než na začátku, ale stále je to ve mně. Ovšem úklid, jak jsem zjistila, není to největší "překusování", to je starost o dítě. Netušila jsem, že budu muset kontrolovat, zda jí vitaminky, mýt jí vlasy nebo připomínat, že by bylo dobré si obléci bundu, když venku je 5 stupňů a prší. 

Když to shrnu, starat se o někoho dalšího v takovémto měřítku je divný a děti nechci vidět celé vánoční prázdniny.

Tímto vlastně přeji všem hezké Vánoce.