Drž se těch, co za to stojí

Ahoj. Je neděle, jak má být. Líná. Tedy ne až tak líná, protože občas musím kouknout, zda moje dítě žije.

Předcházející den jsem strávila v Londýně, a to od rána do noci. Linda byla v extra-shopping-mania náladě, takže na Oxford Street jsme musely být co nejdříve, abychom se nepohybovaly v milionovém davu (což prostě není možný, pokud tam nejste v 7 ráno). Již znalé mapy hlavního města, vyrazily jsme ráno směr nádraží. Cestou jsme potkaly další au-pair, což mne osobně nepřestává udivovat, protože v Praze nikdy nikoho známého nepotkám. Dokonce jedna au-pair s námi jela až do Londýna.

Po vymotání se z metra dorazily jsme do centra a okamžitě vyběhly vstříc Victoria´s Secret. Po zklamání, že nemají, co hledáme, pokračovaly jsme do Zary, New Looku, H&M...už nevím.

Mám to celé v mlze, ale pak jsme se setkaly s Luckou a vyběhly směr kulturní zážitky - The British Museum a Museum of London. První jsme proběhly, řekla bych, v rekordním čase. Druhé se nám moc líbilo a proběhly jsme ho v celkem normálním, turistickém čase, tedy, doporučuji.

Zapomněla jsem zmínit, že i přes Lindy předchozí výhružky, že výletní den je perfektní příležitost nejíst, jsme jedly, hodně. Ale taky jsme hodně běhaly.

 

 

 

 

 

 

 

Makej!

Odjela jsem z ČR, abych zažila změnu. Zažívám ji, a to díky jinému životnímu stylu. Já sama nemám příliš silnou vůli a poměrně lehce vzdám, co jsem začala. Zvláště, když nevidím výsledky během chvíle.

Fitness centrum mám deset minut svižné chůze od domu. Pro mně velký bonus, protože nerada cestuju smradlavým MHD. Další bonus je, že si zaplatím membership a pak, protože jsem škudla :-D, pravidelně chodím cvičit. Je to hezké prostředí, při vstupu vám vše ukážou a pak už jen makat.

Ovšem, jak jsem řekla, pevná vůle mi chybí. Nicméně mám štěstí, protože mě "kope" partner in crime".

Nezvedám 100 kg, ani neběhám 20 minut v kuse. Jedu tak, jak je mi příjemné a postupem času zvyšuji zátěže. Chodím/běhám na páse, dělám cviky na břicho a posiluji ruce. Na strojích, kromě běžícího pásu, v podstatě necvičím. Pro mně je důležité, aby mě to bavilo. Pokud dělám něco nerada, není pro mě motivace.

Problém, který mě tíží, je strava. Nejsem schopna si zorganizovat jídla tak, abych jedla 5x denně. To bude ještě boj.

Pokud třeba přemýšlíte, jestli začít cvičit, tak už neváhejte, protože nehledě na fyzickou stránku věci, moc vám to pomůže i k lepší náladě.

 

 

 

 

Čekala jsem vítací transparenty

Jsem zpátky v Guildfordu, zkráceně GUI. Cesta sem proběhla bez komplikací, ale já neznalá jsem si vybrala to nejvzdálenější letiště, takže dopravit se do cílové destinace mi trvalo celý den. Nicméně projedu vždy kus Londýna a z toho mám radost. Prostě, líbí se mi tam. GUI je roztomilé město, ale už se mi jeví malé. Téměř vše jsem již prošla několikrát tam a zpět, a najednou, povzbuzena nabytým sebevědomím, mám chuť jít dál. O tom ale jindy.
Ten čas od srpna, který jsem strávila zde, utekl jako voda. Pravděpodobně taky díky Lindě. Tak díky, Lindo. Vlastně, ještě jsem neřekla, co tu dělám.
Tak tedy mám to 11-leté dítě, holčičku. První dojem, rozmazlená holčička. Druhý dojem, rozmazlená a protivná holčička. Po nějaké době jsem ale zjistila, že nic není tak černobílé (that´s deep). S rodiči tráví minimum času, a to si já nedokážu představit. Celé dětství jsem měla rodiče za zadkem. Samozřejmě chápu, že pokud matka živí dítě sama, je to poněkud složitější a pokud zároveň otec je celkem neschopný dodržet slovo, tak to je pak opravdu složité. Nebudu nikoho odsuzovat či vychovávat. Uvědomuji si, že tu jsem od toho, abych utřela dítěti pusu a tak.
Abych se vrátila zpět, mám spoustu volného času, ale zároveň hodnotím sama sebe tak, že jsem dobrá aupair. Vlastně, včera mi dítě řeklo, že jsem jí chyběla přes Vánoce. Mně ona ne, ale poslouchalo se to hezky.