Čekala jsem vítací transparenty

Jsem zpátky v Guildfordu, zkráceně GUI. Cesta sem proběhla bez komplikací, ale já neznalá jsem si vybrala to nejvzdálenější letiště, takže dopravit se do cílové destinace mi trvalo celý den. Nicméně projedu vždy kus Londýna a z toho mám radost. Prostě, líbí se mi tam. GUI je roztomilé město, ale už se mi jeví malé. Téměř vše jsem již prošla několikrát tam a zpět, a najednou, povzbuzena nabytým sebevědomím, mám chuť jít dál. O tom ale jindy.
Ten čas od srpna, který jsem strávila zde, utekl jako voda. Pravděpodobně taky díky Lindě. Tak díky, Lindo. Vlastně, ještě jsem neřekla, co tu dělám.
Tak tedy mám to 11-leté dítě, holčičku. První dojem, rozmazlená holčička. Druhý dojem, rozmazlená a protivná holčička. Po nějaké době jsem ale zjistila, že nic není tak černobílé (that´s deep). S rodiči tráví minimum času, a to si já nedokážu představit. Celé dětství jsem měla rodiče za zadkem. Samozřejmě chápu, že pokud matka živí dítě sama, je to poněkud složitější a pokud zároveň otec je celkem neschopný dodržet slovo, tak to je pak opravdu složité. Nebudu nikoho odsuzovat či vychovávat. Uvědomuji si, že tu jsem od toho, abych utřela dítěti pusu a tak.
Abych se vrátila zpět, mám spoustu volného času, ale zároveň hodnotím sama sebe tak, že jsem dobrá aupair. Vlastně, včera mi dítě řeklo, že jsem jí chyběla přes Vánoce. Mně ona ne, ale poslouchalo se to hezky.