Hi, hello, morning, afternooon, evening, HOW ARE YOU!

Jsem tu již nějaký ten pátek, takže některé věci se mi staly již zaběhnutou rutinou. Jako například, že každé úterý ráno je "pancakes breakfast", ovšem pro dítě, nenechte se mýlit. Tedy používám svoje všechny čtyři ruce, abych krájela ovoce a zeleninu na morning super healthy juice, smažila a nespálila přesně 3 palačinky, které bezpodmínečně musí být tenké jako papír, což mi je každé pondělí připomínáno (make sure they are thin this time), též musím z naprosto přeplněné skříňky vybrat správné vitamínky pro dítě, abych ji neotrávila třeba cukrem. Mezi tím sobě vařím ovesnou kaši, protože snídat se musí nejpozději hodinu po svěžím a radostném probuzení (kdybych to nedělala, Linda by mne musela preplesknuť), a k tomu všemu nám hraje fire alarm. Následně, když dítě odhodí do dřezu, co zvládne odnést ze stolu (talíř a někdy i sklenku) a vyčistí si zuby, zařve na mne pokaždé tu stejnou otázku: "KLARA, COULD YOU DO MY HAIR, please...?". Ne, asi. Někdy, když je dítě extra nepříjemné, dělám, že neslyším a musí sejít dolů, aby mi to zopakovala. Dětinské, nu což. Ještě k těm vlasům, má je dlouhé asi přes metr a půl a je vysoká skoro jako já, takže po dopletení copu mi v podstatě odpadají ruce. Nicméně, já Vám chtěla říct o tom, co mi tu leze na nervy. Haha.

Tedy každý den je potřeba vyluxovat část domu a lux je uložen v mini místnosti, kde je tolik věcí, že když z rohu lux vytahuji, spadne úplně všechno a ještě tou dlouhou tyčí třísknu do lustru, který je vážně velmi nízko. Ale to není to, co nenávidím nejvíce. Do této místnosti vedou dveře, skleněné, jen se přivírají. Na jejich klice visí porcelánové srdéčko. A to porcelánové srdéčko v absolutně každém případě bouchne do těch dveří. Já si třeba myslím, že se dveří ani nedotknu, a to srdce do nich stejně bouchne. Já jen čekám, kdy už se ta zpropadená věc konečně rozbije.

Ještě jedna záležitost, zdánlivě absurdní, je zde život znepříjemňující. Zásuvky, kam se strkají kabely, chápete, prostě, když nabíjíte telefon nebo počítač nebo pouštíte mixér, prostě ta díra ve zdi. V rámci udržení si zdraví, když do nich strkáte prstíčky, mají ten čudlík na ON/OFF. Musím vůbec zmiňovat, kolikrát se mi nenabíjel telefon?

 

 

 

Aha, vlastně ještě něco. Když jsem u sebe v pokoji, slyším vše, co si kdo povídá a snad i myslí ve zbytku domu.

Ale když jsem doma sama, je mi dobře.

 

Nemůžu skončit tak depresivně a lidi mají největší radost, když se má někdo jiný dobře, takže byly jsme s Lindouškem v Portsmouthu a bylo to tak skvělý, že jsme celý den běhaly po pláži, skákaly do moře, jedly v jedný úžasný kavárně a v jedný příšerný restauraci a pak se přežraly sladkým, až nám bylo zle. Pohádka.