Mně to akorát dlouho trvá. Ale dnes ráno mě přepadla nefalšovaná a zadek pohánějící motivace. Když nepočítám úplný začátek měsíce, tak prosinec se zatím jevil jako zcela nesnesitelný a všichni se mračili. A včera to byl naprostý vrchol. Tak odporně jsem si nepřipadala od mojí poslední deprese (v rámci udržení si duševního zdraví alespoň před ostatními nebudu uvádět datum). Mohla za to čerstvě, vzteky ustřižená ofina – chápejte úchyt pramenu vlasů a prostý šmik narovno. Taky jsem přestala chodit cvičit, což je důvod špatné nálady numero uno. Rostu, ale ne na těch „atraktivních“ místech a je mi velmi nepříjemno. Co se týče stravy, ani nebudu mluvit.
Ovšem dnes ráno bylo rozhodnuto zařídit se jinak. Nechť se tak stane. Cestou do práce jsem se usmívala, takže si okolní svět musel myslet, že jsem šílenec, co v té tašce, ve které mám v podstatě ještě jednu stejně velkou tašku, nesu bouchací zařízení. Příchod do práce se též vyvedl, protože mi přehodný pan vrátný otevřel dveře a kolegové mi při zpěvu koled (což mi samozřejmě přijde trapné) nabídli cukrátka a koláčky a já si náhodnou vybrala čokoládový, a to, uznejte, je už samo o sobě náladu zlepšující. Návrat ke zdravé stravě se tedy odložil, ale jen o pět minut. A taky jsem potkala ubohou ženu, trpějící strašnou kocovinou a i tak mi popřála krásné Vánoce.
Já se hlavně motivuji do budoucna. Totiž, dnes ráno mne tak přepadla myšlenka, shrnutá myšlenka, co se stalo za poslední rok. Já nevím, zda je to tím, že teď tak všichni rekapitulují. Já nikdy tuhle potřebu zamyslet se nad minulým rokem neměla, ale stalo se mi hodně a sama pro sebe, a tedy i pro pár čumílků, si to řeknu.
Škola mne absolutně nikdy nebavila, pořád jsem čekala na ten zlom. Že základka je odrazový můstek při skoku na střední školu, kde už si začnu uvědomovat, co chci dělat „až budu velká“. No, tak ne. Tak tedy, že by střední škola byla odrazový můstek při skoku na vysokou školu či snad do pracovního procesu? No, tak taky ne. Žádný zlom nenastal a já studují asi jako, když má dítě vypít rybí tuk. Ale zpětně si říkám, že mi škola dala čas se „fluncat“ – jestli to slovo neznáte, tak máte smůlu, nechce se mi vysvětlovat, zbytečně to zabírá místo a čas. Trvalo mi dlouho, než jsem se vykýblila, ale rok v UK mi byl spásou, toliko potřebnou. Jednak jsem překonala strach z mluvení anglicky, tedy já nevím, zda jsem se zlepšila, ale prostě rozmluvila. Zjistila jsem, že jsem schopna cestovat a vůbec postarat se o sebe sama, a to je pro mne nejdůležitější stránka věci. Česká přátelství se prohloubila. Našla jsem jebnutého člověka, který mne inspiroval a podporoval a dokopal k činu. Teď bude dlouhá pauza v střetávání se, ale věřím tomu. A potkala jsem ještě jednu osobu – takový to, jak jste šťastni a nešťastni najednou.
Čekají mne nyní zkoušky a další semestr se státnicemi a obhajobou bakalářky. Nic jsem ještě nezačala, pokud by to někoho zajímalo. Ale já tu posranou školu už dodělám, ikdyž asi budu cedit krev. Pak mám otevřené dveře všude, což mne děsí a fascinuje zároveň. Tak tedy s chutí do toho. Začnu opět cvičit, o Vánocích doma s kocourama na hlavě, protože jsem zjistila, že mi to zlepšuje hlavně psychické zdraví. A prostě pohnu prdelí.
Veselé Vánoce.
Žádné komentáře:
Okomentovat